No jó, zase nějaká moderna. Když se ale zamyslíme nad vývojem lidského druhu, novorozeňata se nerodí obutá. Nemají v děloze ponožky, ani capáčky, natož potom slušivé botasky pro malé nadějné sportovce. Nemají ani kopyta, která by jim chránila křehké nožky. Ale ta touha obout citlivou dětskou nožičku co nejdřív, aby se nenastydla nebo neporanila… Onehdá jsem viděla dokonce sexy kojenecké plyšové lodičky se vzorem levharta a podpatkem.

V dnešní době je chození na boso moderní. Dalo by se jistě i bez nadsázky říci, že propukla mánie, ať v pozitivním, tak jistě i negativním smyslu. Prostý lid i odborníci, jednak na výrobu bot, jednak z řad zdravotníků, se rozdělili na dva nesmiřitelné tábory. Na jedné straně jsou bosonožci, na druhé straně zastánci klasického obouvání. A mezi nimi se zmateně potácejí ti, kteří klasiku občas nosí a občas si vyběhnou jen tak na boso.

Pojďme společně trochu utišit vášně a podívat se na lidské tělo od píky, tedy zdola. Chodidlo je složitý aparát. Skládá se z mnoha kostí, které jsou vzájemně spojené klouby, vazy a na jeho pohybu se podílí krátké i dlouhé svaly propojené díky svalovým povázkám se zbytkem těla. (Prostor na podrobnou anatomii bude jistě někdy jindy či někde jinde.)

V podstatě noha funguje jako kočičí vousky nebo tykadla hmyzu, jejichž úkolem je zmapovat terén a poslat díky mnoha a mnoha nervovým zakončením do mozku info typu:

„Bacha, jdeš po tvrdé zemi, tak laskavě přestaň dupat. Nebo skončíš jako invalida s umělým kloubem… nebo několika.“

Nebo: „ Jdeš po mechu, dochází Ti vůbec, jaká je to nádhera? Vidíš, kdybys tolik nedupal, jak by Ti bylo krásně?“.

Anebo: „Bacha, díra!“. Zde bychom se mohli zastavit, u té díry. Dobře vycvičené chodidlo totiž informaci o tom, že zahučelo do výmolu, pošle do mozku tak rychle, že všechny příslušné části těla zareagují v mžiku a nedovolí kotníku se vymknout.

Je fascinující pozorovat malé děti. Schválně se jim zadívejte na bosé nožky. Jejich prstíky se opravdu chovají jako tykadla a neustále zásobují mozek informacemi. Tím ho na jednu stranu nutí rychle přizpůsobovat svalovou práci a na druhou stranu ho učí a dítě získává další a další zkušenosti z pohybu. Samy o sobě jsou nohy malého dítěte v pohybu neustále a my, šťouraví fyzioterapeuté, podle nich poznáme, jestli se dítko dobře vyvíjí a co ho čeká, až se na ty haxny jednou postaví.

Noha staršího dítěte či dospěláka už má své zlo-zvyky. A pokud nedostává dost příležitostí trénovat ono čtení povrchu při chůzi, potom tahle její schopnost usne nebo dokonce zakrní. Takový jedinec se potom vyznačuje dupáním, propadem klenby na noze, bolestmi kloubů nebo zad a různými vyoseními dolních končetin ve tvaru písmen, jako je X či Ó.

Tím se dostáváme ke dnešní pointě. Díky barefoot totiž nohy trénujeme. A tím pádem také naše mozky.

Pro mě jako člověka z lidu i fyziotrubku je důležitá další typická vlastnost barefoot obuvi. A to je respektování tvaru chodidla.  Tyto boty neboty jsou totiž v přední části tak široké, že netlačí prsty k sobě a umožňují jim volnost. Toto je jejich velmi důležitá vlastnost. Téměř denně mi někdo tvrdí, že rozhodně nenosí úzké boty ve špičce. Ve 100% případů mi stačí jejich vlastí botu přiložit k noze, na prasáka zespod. Jak se potom milí skučící diví, že jim palec i malík přesahují do prostoru mimo podrážku. A právě tento kontinuální tlak, kterému naše nohy vystavujeme často většinu dne, spouští takový ten pocit tuhnutí zad, bolestí hýždí, stehen, lýtek i chodidel. U mnoha dam může souviset dokonce i s bolestmi hlavy.

A proč byste mi vlastně měli všechno toto věřit?

Popíšu Vám vlastní zkušenost, dnes již více než desetiletou. Vždy jsem nosila spíš nízké boty, tedy až na období na vysoké platformě, kdy mi kámošky daly přezdívku Kopejtko. Nízké, ale úzké. Každý den jsem se těšila na chvíli, kdy dorazím domů a budu se moci vyzout. Až jednou jsem dostala praštěný nápad, boty nechat doma. Tenkrát to šlo a tak jsem 3 dny chodila bosa. A pocit to byl k nezaplacení. Nejen, že zmizely bolesti zad, které se mnou tenkrát byly denně, ale získala jsem i statut asociála, respektive sociála, který nemá na boty. Tak jsem si zakoupila své první bosé boty. Částečně také proto, že lidem kolem mě přišlo velmi nehygienické, když jsem se pohybovala bosa tam, kde oni chodili v botách, například v obchodě či hospodě. Vidíte, mně nehygienické nepřišlo, že oni chodí v botách tam, kde já jsem bosa. 

A proč mi to máte věřit? Chce se mi napsat: Protože jsem fyzioterapeutka a my máme vždycky pravdu! Ale nenapíšu... Můžete mi věřit proto, že jsem fascinovaná lidským tělem a neustále hromadím teoretické i praktické zkušenosti. Experimentuji na sobě. A informace posílám dál teprve ve chvíli, kdy jsem si jistá, že fungují.

Článek pro peerko® napsala zkušená fyzioterapeutka Mgr. Martina Miklovičová