Pokud Vám vadí chůze po čemkoliv odlišném od mechu, máte nejspíš hypersenzitivní neboli přecitlivělé chodidlo. Vaše noha proto potřebuje postupné zvykání.

Pokud necítíte ani píchnutí při procházce po štěrku, buďte opatrní a nohám pomáhejte očima. Necítí totiž dobře, po čem chodí, a mohlo by dojít k poranění. 

Pokud jste při chůzi bez bot v euforii, barefoot je přesně pro Vás. 

Přechod mezi klasickým obouváním k chůzi v bosobotách mnoho lidí zvládne bez problémů.

Rozhodně ovšem není dobrý nápad vyrazit ve funglovkách na 20 km tůru do hor jako jedna moje ovečka, která si takto přivodila naprosto epesní plantární fascitidu.

Není ani příliš rozumné se hned vydat běhat v ostrém tempu. O tom by zase mohla vyprávět dáma s natrženou Achillovkou.

Na druhou stranu, abychom se jen dopředu neděsili, můžete se díky bosé chůzi zbavit bolestí v zádech, porovnat různé patvary prstů na nohách, pozvednout mysl i klenbu nohy a nohu tak vytrénovat, že pro Vás bude tím správným základním kamenem celého těla.

Pokud jste barefoot nepolíbenci, je lepší ze začátku si své nové botky postupně osahat na kratších vzdálenostech. Chůze v nich je totiž jiná. Donutí Vás rozhoupat boky, zkrátit krok a hlavně nedupat. Každé dupnutí je totiž  sakra znát. To si ostatně každý z nás může jednoduše vyzkoušet. 

Zkusme  se projít bez bot se zacpanýma ušima (uši zacpávejte rukama, nikoliv botama). Pokud Vám doslova rezonuje hlava,  dupete. A Vaše klouby budou přešťastné, když s tím přestanete jednou provždy. 

To, že si obujeme bosou obuv, totiž vůbec neznamená, že budeme chodit správně. Stejně tak běžecký „barekrok“ je odlišný. Běžec v bosobotách musí našlapovat měkce přes přednoží jako kočka. A jen lehce se těsně před odrazem dotkne země patou. Proto také po bosém běžeckém výkonu cítíme jiné svaly, které jsme dosud neznali, a dle výsledného namožení druhý den evidentně naše jsou.

Nácvik nové šetrné chůze je jednoduchý. Ale používat ji běžně už tolik samozřejmé není. Ideální je přirovnat takovou chůzi k ladnému kroku šelmy. Ta našlapuje měkce a neslyšně, no jako šelma...

Aby to nebylo tak jednoduché, můžete se mezi odborníky zaměřené na chůzi setkat s rozporem. Většina Vám bude tvrdit, že musíte došlápnout na patu, postupně nohu odvíjet přes malíkovou hranu, načež se odrazíte o palec. Ano, to je jedna z možností. Ovšem pokud dupete, ne ideální. Druhý způsob, který vyučuje Clara Lewitová, guru bosé chůze v našich i přilehlých zemích, je ten, že ideál by měl vypadat jako došlap na celou plochu chodidla, aby klenba při opření o zem zapružila. Vaše noha se následně odvalí a odráží od palce. Na terénu, který Vaše oči nebo nohy vyhodnotí jako složitý nebo nepříjemný, automaticky dáváme nohu na její přední část. Ne baletní špičku jako sólistka v Labutím jezeře, ale na širokou masitou část nohy za prsty. To je ten měkký polštářek, kterým můžeme ještě více tlumit krok nebo intenzitu terénu. A právě sem pokládáme nohu při běhu.

Hrajme si s chůzí, zkoušejme našlapovat jako tygr,  chodit po špičkách,  v podřepu, na malíkových hranách, dopředu i pozpátku. Probouzejme naše nohy každý den na různých stimulačních podložkách. A hlavně, nečtěme tolik články od různých rozumbradů a řiďme se intuicí.  

Článek pro peerko® napsala zkušená fyzioterapeutka Mgr. Martina Miklovičová